Mýtské atletky v první lize na šestém místě před Libercem a Chomutovem
Jaké je hodnocení letošního prvoligového roku z pohledu AC Vysoké Mýto?
Jen tři ligová kola oproti běžným čtyřem byly na programu v COVID sezóně v atletických soutěžích družstev. V extralize zvítězily týmy USK Praha a Univerzita Brno. V první lize bojovaly vysokomýtské závodnice a celkově skončily šesté. Tým z ústeckoorlického okresu dokázal za svá záda stlačit týmy Liberce a Chomutova. Ohlédnutí za uplynulou sezónou nám poskytl Lukáš Dejdar, vedoucí družstva žen.
Pro AC Vysoké Mýto to byla sedmá sezóna v první lize. Jaká byla?
Tím, že se nesestupovalo ani nepostupovalo tak pro nás velmi uvolněná. Chtěli jsme vidět nové tváře týmu, jak obstojí a myslím, že nováčci jako třeba Simona Bělinová, Alena Trnková či Dominika Wimmerová nás svými výkony zaujaly. Tým samozřejmě táhly opory zejména pak Bartošková, Stránská, Duchoslavová, Korhoňová, Janků, Brýdlová.
Co Vám tým ukázal směrem k té příští sezóně?
Bez doplnění týmu budeme bojovat o záchranu. Musíme si vychovat další závodnice, které se dokáží v této kvalitní soutěži prosadit a sbírat pravidelně body. Již nyní jsme přikročili ke změnám v organizaci klubu, protože nám některé ročníky protekly mezi prsty a budou nám chybět.
Jak je těžké vychovat si atleta pro první ligu?
Dětí ve věku 14let a výš sportuje málo. Jsou dvě cesty, buď budeme říkat, že se dříve lezlo po stromech, děti byly šikovnější, bylo jich víc a vzpomínat, anebo budeme pracovat a přemýšlet, jak děti zaujmout a ukázat jim proč sportovat, proč na sobě pracovat, jaké se tím tvoří hodnoty, další dovednosti, a to nejen sportovních charakteru atd. Není těžké něco naučit. Dnes je nejtěžší zaujmout a zažehnout. Všichni všechno mají, není to tolik o sportu jako o tom PR okolo a to je nesmírně těžké, protože je to daleko víc práce. Musíte být nejen velmi kvalitní trenér, protože každý druhý ví, jak to dělat lépe, musíte být diplomat, motivátor, kreativec a naučit se strhnout jako řeka. Začíná to být celkem fuška, ale dá se. Smekám před každým trenérem, vedoucím, zkrátka každým činovníkem, který se snaží, udělat něco pro ostatní. Zatím jich ještě pár je, tak snad nám to vydrží.
Takže jak těžké to je? S těmi, co chtějí snadné, s těmi, co nechtějí, těžké až nemožné. My hlavně přemýšlíme, jak probudit to, aby chtěli. Kostrbatá odpověď že.
Každopádně atlet pro 1. ligu musí být v dorosteneckých a juniorských soutěžích účastníkem mistrovství ČR, to je punc kvality, pak má nakročeno být kvalitním členem ligového týmu. Musí na sobě už dost pracovat.
Kolik takových atletů má vysokomýtský tým?
Jak jsem psal výše v oporách, to jsou všechno finalisté MČR, dokonce medailistky. Jsme na ně pyšní, protože víme, kolik každodenní dřiny za jejich výsledky je. Zároveň ale musím říct, že s tou dřinou přichází i dost srandy a zábavy. Kupříkladu když se v autě objeví hláška „nemá tu někdo tuňáka“ jen zainteresovaní vědí, co se děje a věřím, že se objeví smích na jejich tváři. Zkrátka historek z cest, soustředění, závodů je celá řada a i o tom je sport.
Tři sezóny do dekády klubu v 1. lize, to je zajímavý milník ne?
Být 10 let v lize by pro náš klub bylo velkým snem. Určitě by si to zasloužilo nějakou oslavu, protože to je obrovský výsledek. Jsem ale velmi skeptický, bude to těžké a popravdě tomu spíš nevěřím, než věřím. Teď jsme měli několik let fakt silné ročníky. Navázat bude těžké. Jako trenéři se budeme určitě snažit. Uděláme pro to maximum samozřejmě. Moc bych si přál, aby to jako výzvu měly i atletky, co se na naší cestě první ligou podílely v předchozích letech. Věřím, že spousta z nich totiž má stále sílu týmu něco dát. Přál bych si, abychom jako parta tu kárku na tu desítku dotáhli.
My vždycky říkáme „Nejsme obyčejní jsem ACVM.“ Tak uvidíme.